Byt nebo Zahrada?

17.08.2017 17:58

Toto je jedna z nejčastějších otázek...

Nekteří pejskaři říkají, že pes se má nejlépe na zahradě, někteří zas, že pes se má nejlépe v bytě. Podle mě má každé své plusy i mínusy.
S čím ale nesouhlasím je, že pes má záhradu a to mu stačí...

OMYL! Nestačí... Tento omyl je stále ještě dnes velmi rozšířený... Opak je pravdou, každý pes potřebuje kontakt se svým páníčkem, ale také okolím. Pes potřebuje mít k dispozici neznámý terén, potřebuje informace od svého okolí – "číst si psí esemesky" od jiných psů či fen, zanechávat svoje "esemesky" jiným – prostě normálně psovsky komunikovat.
Pokud psa zavřeme na zahradu (a může být třeba tisíci hektarová), je komunikačně i sociálně izolovaný. A ani nezáleží na tom, zda je na zahradě jeden či dva psi – pokud zavřete dva a více psů na jednu zahradu (omezenost místa) bez možnosti vycházek, očekávajte "ponorkovou nemoc" a postupnou nenávist vůči sobě. Procházky jsou důležité po fyzické stránce psa – pohyb, komunikace s okolím, sociální kontakty s ostatními psy, ale také po psychické stránce – nové pachy, nové podněty. Ale co hlavně, pes na procházce je v kontaktu se svým pánem, který jistě vymyslí nějakou zábavu.

Plusy a mínusy zahrady:
1) Pes, který je na zahradě je pánem svého času, má možnost volného pohybu a může se zabavit kde čím. Například ohlodáváním sušené hovězí nohy (většinou velmi smradlavé, co bytu nevhodné).
2) Pes, který je na zahradě má přehled o tom, co se kolem něho děje – psi na zahradě většinou netrpí separační úzkostí, protože vidí život kolem sebe.
3) Pes, který je na zahradě má lepší termoizolační vlastnosti srsti než psy v bytech (nejsou téměř nikdy citlivý na počasí a tudíž nejsou náchylní třeba na prochladnutí či nastydnutí), umí si poradit v dešti, ve sněhu, v horku.
4) Pes, který je na zahradě má "slabší kontakt" se svým pánem – v tom lepším případě jde pes na 2 -3 hodinovou procházku a přes jaro/léto s páníčkem na zahradě, v horším případě – třeba, když prší páníčka pes vidí jen večer, kdy mu jde dát žrádlo, stejně tak v období zimních měsíců – kdy je brzy tma a zima.

Plusy a mínusy bytu:
1) oproti tomu, kdy je pes chován doma je to s kontaktem a jeho pánem daleko lepší.
Ať je venku jak chce, pes se musí venčit. Takže psa, který žije v bytě čeká vycházka 2x denně minimálně (bohužel tady narážíme na úzkalí - většina majitelů psů venčí tyto psy jen pár minut, nebo je obdarují procházkou kolem baráku a domů).
2) Pes, který žije v bytě je se svým pánem v kontaktu 24h denně (samozřejmě, pokud majitel není 8h, 12h v práci).
3) Pes, který žije v bytě a jeho páníček je v práci si musí vystačit většinou na malém prostoru (chodba, předsíň) – nemožnost pohybu, nemožnost kontroli okolí... větší skony k sebepožkozování – pes se nudí, tak si začne okusovat nohu, mnohdy to psa tak "baví" že si ublíží a nebo také poškozování čeholikov – ničení svých hraček, pelechu, polštáře... toto vše vede až k separační úzkosti (velká psychická vazba na páníčka – pes v nepřítomnosti páníčka vyje, štěká, demoluje naprosto všechno, občas i znečišťuje byt – jemu vymezený prostor.) Tato "psychická nemoc" se pak léčí velmi dlouho. Proto by pes měl být naučen být doma sám.
4) Pes, který žije v bytě má větší sklony k tloustnutí, protože krátké procházky kolem baráku a neustálé dopřávání psovi (páníček svačí, tak šunčičku dá i pejskovi, tak je to u oběda a vůbec u každého jídla, co páníček zrovna baští) a to ke správné linii zrovna nepřizpívá.
5) Pes, který žije v bytě je choulostivější než pes, který žije venku, proto vidíme psa v oblečku, ať je malý či velký. Protože je to logické – pes má doma konstatní pokojovou teplotu 22 stupňů, vyjde ven, kde je 10 stupňů – to je o 12 stupňů méně než doma a to je zima i člověku, když z tepla vyleze do zimy... Neoblečeného psa pak ofoukne a rázem je to zánět ledvin, nastydnutí v zimě i omrzliny...

Ať už je pes v bytě nebo na zahradě, nezapomínejte, že pes potřebuje Vás, co by páníčky, ale také podněty z okolí, aby byl šťastný a spokojený.

K tomuto tématu jsem našla pěkné, bohužel pravdivé povídání o Ajaxovi... o tom, jak sobečtí vůči němým tvářím umíme být...

Ajax, nádherné, odrostlé štěně německého ovčáka s širokou hlavou a delší srstí.
Štěně dychtivé milovat svou smečku, poznávat svět a hrát si…
Pro manžele Pánkovy byl ideální. Potřebovali psa na hlídání a nechtěli úplně malé štěně. Byli oba natolik vytížení dojížděním a zaměstnáním, že na vytírání loužiček a učení základní poslušnosti by jim moc času nezbývalo. Kvůli zaměstnání si ani psa pořizovat nechtěli. Jenomže když je dvakrát za sebou vykradli (bezpečností zámek, ani alarm nebyli překážkou), změnili názor. A tak se Pánkovi odhodlali přece jen pořídit si psa. Ten jim dům ohlídá spolehlivěji než alarm.
Chtěli psa, co bude budit respekt už svým vzhledem, volba padla na německého ovčáka a pak narazili na ten inzerát s Ajaxem. Pánkovi byli nadšení, jednak, že je Ajax tak hezký a jednak, že už umí chodit na vodítku a základní povely jako: ke mně, sedni, lehni si, vstaň, zůstaň, na místo…
Do auta se sice bál nastoupit, ale nakonec si dal říct. Ajaxe čekal rodinný domek s velkou zahradou a kvalitní boudou pro psa. "Ajaxi, tohle je tvůj domov."
Pánkovi byli celé dny pryč a Ajaxe brávali domů jen na chvilku večer. Dostal maso z konzervy a granule. Byl mladý, bujný a měl za sebou celý den samoty a spoustu nevybité energie. Chtěl si hrát. Ale oni byli tak utahaní, že poslední na co měli náladu, byla hra se psem. Bohužel, dobrovolně si nevybrali tento životní styl, který je odváděl brzy ráno z domu s návratem pozdě večer. Nedostatek času nesvědčil ani Ajaxovi, ani jejich vztahu.
Ajax si nemohl pomoct. Samým štěstím, že skončila jeho samota, skákal, pobíhal po domku, byl jak z divokých vajec, a ke svým hrám si vybíral naprosto nevhodné předměty – například koženou bundu. Ta už se nosit nedala. Radostně mávajícím ocasem posrážel sklenice a talířky z malého stolku v obýváku a nepřestal dovádět ani po okřiknutí. Většinou jeden z manželů ztratil trpělivost a psa vystrnadil zpátky na zahradu. Ajax škrábal na dveře, kňučel, štěkal, srdceryvně naříkal. Byl zoufalý. Nemohl pochopit, proč ho jeho „smečka“ vyhání, když on je tak miluje. Příští večer je vítal ještě radostněji, nadšený, že už jsou doma, že je vidí, ale dopadlo to stejně.
Občas s ním chodili na vycházky. Ale ani to většinou nedopadlo moc dobře. Ajax ze samého nadšení, že se konečně něco děje, vyváděl jak pominutý. Na vodítku byl k neudržení, a když ho pustili na volno, nedal se přivolat. Lačně si užíval všeho, ostatních psů, lidí, lítání. Ten pes potřeboval spoustu lásky, společnost, zaměstnání a citlivě vedený výcvik. Neměl nic z toho. Jeho nejčastějším společníkem byla samota. Ajax hlídal dům. Štěkal na kolemjdoucí, chodil kolem plotu tam a zpátky. Pak si lehl a čekal.
Jak běžel čas, ubývalo i těch malých pozorností, které Ajaxovi zpočátku dopřávali. Čím míň se mu věnovali, tím víc vyváděl, když ho někdy vzali ven. A čím byl nezvladatelnější, tím míň je bavilo se s ním zabývat. Nakonec ho nebrali nikam. Ráno a večer ho nakrmili, pohladili a víc si ho nevšímali. Ani do domu už ho nepouštěli. Často také odjížděli na delší dobu.
Ajaxův život plynul jednotvárně. Smutně. Jeden den jako druhý, stále sám. Štěkal a štěkal. Hlavně v noci. Všichni sousedi byli naštvaní, že kvůli psovi nemohou spát. Ajax pospával ve dne. Ráno se nakrmil, vyprovodil pánečky k autu, pak si s těžkým povzdechem lehnul, hlavu položil na packy a smutně hleděl na cestu. Život běží kolem něj a on se ho nemůže zúčastnit. Jen čeká.
Den po dni se vlekl a pomalu ukrajoval z Ajaxova života. Ajax otupěl. Už ani v nic nedoufal, už si nevzpomínal na svou mladistvou dychtivost, už nic neočekával. Deset let strávil Ajax většinou o samotě. O samotě i zemřel.
Manželé Pánkovi si za pár týdnů přivezli mladého německého ovčáka. Bez hlídače se neobejdou, od té doby, co si pořídili psa, mají od zlodějů pokoj. Ajax na to ale doplatil zkaženým životem. Životem o samotě, životem bez radosti.
Povídání o Ajaxovi napsala Lenka Novotná