HISTORIE JOS

Jugoslávský pastevecký pes – šarplaninec (šarplaninský pastevecký pes) a jeho historie...
 


 

Říká se, že historie šarplanince sahá do doby před dvěma tisíciletími. To na Balkán přišli pastevci z Asie a usídlili se na Šar Planine neboli Stará planina – jsou to nejvyšší a nejkrásnější hory mezi Makedonií a Černou Horou, na severní hranici s Kosovem. Léta jsou zde horká, zimy ledové.

Tamní pastevci ovcí s sebou přivedli i velké psy, předchůdce dnešních šarplaninců. O jaké psy se ale tehdy přesněji jednalo, zatím není možné prokázat. Podle kosterních pozůstatků se objevila v době bronzové kultura zvoncových pohárů - zřejmě jedna z prvních čistě zemědělských kultur na Středním Východě a v Malé Asii, která chovala hlavně kozy, ale i ovce, skot a v malé míře i koně. Při archeologických výzkumech byly objeveny i psí pozůstatky dvojího typu - první byl malý až střední psík špicovitého typu (velikost 30-50 cm v kohoutku), druhý byl větší pes typu čuvače/tibetské dogy (velikost 60-70 cm v kohoutku). Vzhledem k původu kultury byl zřejmě blízce příbuzný s tibetskou dogou, kavkazským pasteveckým psem, tureckým anatolcem (Anatolský pastevecký pes), na Balkáně po něm zůstal carpantin (Rumunský pastevecký pes), šarplaninec (šarplaninský pastevecký pes), krašák (Krašský pastevecký pes). Tato kultura se zastavila o karpatský oblouk, ale nápor dalších přistěhovalců ji posunoval směrem nahoru - do hor (Matra v Maďarsku, Tatry na Slovensku, ale i v Polsku).
Za jisté se zatím považuje pouze to, že jenom tibetská doga je coby plemeno nejpůvodnější formou molossů. Zda ona stála na počátku vývinu šarplanince, nejsou výzkumy zatím schopny zjistit.


I když milovníci šarplanince uvádějí jejich historii v délce trvání na několik pomalu desítek století, zmínky o šarplaninci jako takovém přicházejí až z konce 19. století. Ty popisují psa pozoruhodně bdělého a inteligentního. Jisté je, že šarplaninec byl izolován od okolního světa velice dlouho a lidé chtěli ne hezkého psa, ale praktického, který by silou i odvahou předčil jak vlka, tak i medvěda. Zůstali tedy ti nejlepší a nejsilnější. Ostatní byli utraceni. Po šarplaninci se požadovala samostatnost při rozhodování, neboť často hlídali stáda i bez pastevce. Tehdy pastevci opravdu příliš nehleděli na vzhled, ale „uzavřeností společnosti“ se utvářel v exteriérově jednotné plemeno. Jejich majitelé se zaměřili na použitelnost plemene, tedy vyžadovali od psa pomoc = využitelnost. I dnes je možné spatřit pastevce převážně albánského původu na planině Šar v doprovodu jeho věrných psů šarplaninců.

Poprvé byl šarplaninec oficiálně představen veřejnosti na výstavě 8. až 9. září 1926 v Ljublani. Ovšem byl v jedné třídě společně s krašským ovčákem a dalšími pasteveckými psy podobného typu.
Aby plemeno bylo uznáno, musel být nejdříve vytvořen standard. Ovšem to nebylo vůbec jednoduché, protože se jednalo o přírodní plemeno, tedy neujednocené v exteriéru, pouze v povaze. Šarplaninec ve své domovině existoval v nejrozličnějších velikostech, zbarveních i délce srsti, a proto vytvoření prvního standardu bylo opravdu složité. A tak k uznání plemene došlo 2. 6. 1939, přičemž standard uznával dva typy: krašského a šarplaninského psa dnešní podoby. K rozdělení těchto dvou plemen na plemena samostatně uznaná FCI došlo až v roce 1957.


Šarplaninský pastevecký pes má už za sebou tolik nejrůznějších pojmenování, že laik se v tom nevyzná a kynolog žasne.
V začátcích pojmenování až po vydání prvního standardu byl publikován v různých zkomoleninách odvozených od názvu Illyria, neboť tak se Šar planina nazývala předtím. Tedy běžné pojmenování samotnými Slovinci znělo „ilýrijský ovčák“. A pod tímto pojmenováním byl také v roce 1939 zapsán u FCI. Standard a uznání však sdílel s krašským ovčákem, neboť byli považováni za jedno plemeno dvou rázů. I označení „istrijský ovčák“ patří šarplaninci, neboť jej tak nazýval a popsal známý německý kynolog Strebel. Toto pojmenování vybral proto, že je viděl na poloostrově Istrie. Až v roce 1957 byl jeho název změněn na „šarplaninec“ – podle místa svého původu.

Uznáním zvlášť chorvatského krašského ovčáka a srbského šarplanince si téměř všichni oddychli, protože se plně mohli věnovat jen té své oblíbené variantě. Krašští ovčáci vytvořili svoji vlastní větev, která zahrnovala spíše psy menší velikosti, jemnější a ve zbarvení pouze železitě šedém. A i šarplaninci si šli svou cestou a nebránili se zvedat kohoutkovou výšku těchto psů. V roce 1968 byl přepracován standard tak, aby respektoval původní typ psa z planiny Šar. Na vytvoření přesnějšího popisu plemenného standardu se nejvíce podílel dr. S. Pavlovič. A ten je také považován za nestora tohoto plemene. Byl veterinářem se zaměřením na pastevectví a zároveň kynologem.

Ovšem mimo další, již zmiňované, se setkáme i s označením: jugoslávský pastevecký pes, šarplaninský pastevecký pes a šarplaninský ovčák. Kromě nazvání pastevce ovčákem je správné.
Ovčák - ovce pásl, byl člověkem řízen a vedl stádo podle člověka.
Pastevec - ovce a člověka hlídal – pohyboval se na okraji stáda a střežil stádo před vlky, medvědy.


Profesor Pavlovič od počátku prosazoval určité rozdělení do typů:

1) murdž – ocelově šedá barva, kterou tehdy mělo asi 20 % jedinců,
2) sari – rezavé zbarvení, které bylo poměrně vzácné a postupem času se pravděpodobně vytratilo, 3) merdžan – v překladu z turečtiny znamená „perla“ a je to bílé zbarvení, které mělo asi 30 % jedinců, a dodnes se jich několik vyskytuje,
4) karabaš – v překladu z turečtiny znamená „černá hlava“ a jednalo se o jedince v krémové barvě a s černou maskou, přičemž těchto jedinců bylo odhadem 30–35 %,
5) akbaš – turecky „bělohlavý“, tedy pes bez černé masky. Následovalo další pojmenování typu, a to nejen barevného zaměření. Ti však se v chovu dál již vůbec neprosadili. Jednalo se například o baljuse – strakaté zbarvení a tigara či ruda, což označovalo krátkosrsté varianty různého zbarvení. Zajímavostí ještě je, že v bývalé Jugoslávii se zbarvení typu „vlkošedá“ říkalo v překladu „zelená“.

Kdysi byl vývoz šarplanince z bývalé Jugoslávie přísně zakázán.
Pravděpodobně i proto, že byl ve válce využíván jako dobrý hlídač a pro armádu byl prodej šarplanince nemyslitelný. Pastevci velice neradi své psy prodávali, a když už některého ze svých dobrých psů dali, tak pro mimořádně dobrý skutek nebo nejlepšímu příteli za záchranu života apod.
Šarplanince měla armáda snahu využívat jako služební plemeno. Hlavně za I. Světové války, hledala Srbská armáda vhodné plemeno psa podobného německému ovčáku.
Ovšem nastával problém se změnou psovodů, což za války bylo běžné. Šarplaninec si na nové pány zvyká dlouze a některé nové psovody nepřijal nikdy. Časem tedy bylo upuštěno od chování tohoto psa jako univerzálního služebního plemene, ale používal se dál jako ryze pes hlídací. Takovou práci zastal znamenitě a byl v ní nenahraditelný. Armáda chov šarplaninců brala a vedla velice poctivě a pečlivě. Štěňata z tohoto chovu se však nemohla dostat k běžnému majiteli či chovateli, a tak jedinou možnou cestou, jak získat štěně „z armádou prověřených psů“, bylo nakrýt „civilní“ fenu „armádním psem“.
A právě za nejúspěšnější chovatelské a výcvikové stanice šarplaninců na území bývalé Jugoslávie patřily Vojenské ústřední výcvikové centrum psovodů v Niši a jedna z největších věznic ve Sremské Mitrovici. Ve věznicích pracoval šarplaninec ve skupině dalších psů. Každý večer byla smečka šarplaninců puštěna do uliček a prostranství obklopujících budovu věznice, aby zde samostatně hlídali. Ráno je vězeňská služba odváděla odpočnout si do kotců mimo věznici. Z takto hlídaného objektu neměl prakticky nikdo šanci uniknout. Zajímavostí také je, že v armádní chovatelské stanici v Niši se věnovali chovu „železnošedé barvy“, aby se shodovala s barvou uniforem. Šarplaninci  jsou dodnes spolu s Německými ovčáky služebními psy pro srbskou armádu.


      

Když se však obyvatelé bývalé Jugoslávie stěhovali do světa za prací, někteří si s sebou vzali i svého psa, šarplanince. Tím se „národní stříbro“ dostalo do povědomí a šarplaninec se začal chovat, i když spíše v malé míře, téměř na celém světě.
Zejména v období válek, kdy se o chov v zemi původu prakticky nikdo nestaral, docházelo často k ilegálnímu přikřižování jinými plemeny. To však změnilo u některých linií povahu a ztratila se lehkost. Což je velká škoda, protože chov „čistých“ šarplaninců byl na poměrně vysoké úrovni. A protože se chovatelé (a to v různých státech) nemohli dohodnout, zda nemá mít moderní typ jinou kohoutkovou výšku, v některých chovatelských stanicích samozřejmě nelegálně docházelo ke křížení s kavkazským pasteveckým psem, nebo dokonce mastifem. Mluví se však i o pokusech s přikřížením jiných plemen, jako například novofundlandským psem nebo německým ovčákem, nebo dokonce i vlkem. Naštěstí existuje mnoho fotografií původních psů, je tedy možné čeho se držet a „nepravé“ šarplanince dostat z chovu.
První klub chovatelů tohoto plemene vznikl až v roce 1977 v bývalé Jugoslávii. Kromě chovatelsky utužovaných jedinců, pečlivě vedených a vystavovaných, existuje ještě skupina tzv. přírodních šarplaninců, známá pod označením třída „izvornich“.
"Izvorny" se označuje pes nebo fena, který pocházejí od pastevců přímo ze Šar Plaminy, do chovu se zařazovali pomocí průkazu JUR - jugoslavski uslovni rodovnik.

Je vyhlášena na speciálních výstavách a samozřejmě vzbuzuje pozornost především kynologické veřejnosti. Nalezneme zde jedince, kteří jsou houževnatí, ale také nevyzpytatelní, žijící v horách a „postaru“. Nejlepší z těchto jedinců jsou pak využiti k chovu, což zaručuje přilití nové krve, tedy oživení chovu správnou cestou k původnímu exteriéru a povaze šarplanince.

Kromě místa původu je nejpočetnější asi ve Francii a v Německu. Dále je oblíben i ve Finsku, Itálii, Řecku a Maďarsku. Jinde je plemenem málopočetným a nebo se nevyskytuje vůbec.
Za první výraznou chovnou linii na území České republiky je považováno spojení importovaných jedinců – psa Dika a feny jménem Akrea (oba narozeni v roce 1975) chovatele Jiřího Poledníčka – ch. s. „z Cerhovických drah“. Psal se rok 1980. Klub pro příznivce, majitele a chovatele šarplaninského pasteveckého psa vznikl až v lednu 1987.

V osmdesátých letech 20. století měli farmáři v Americe velké problémy se šelmami, zejména s přemnoženým kojoty, kteří likvidovali jejich stáda. Když farmáři hledali, kupovali a zkoušeli nejvhodnější plemena, která by vyřešila jejich problém, údajně se jim nejvíce osvědčil právě šarplaninec.
V devadesátých letech se začaly objevovat a zvýrazňovat dva typy. Milovníci šarplaninců je rozškatulkovali na „medvědy“ a „kočičky“, což mělo vystihovat jejich exteriérový typ. Rozdílnost byla vskutku výrazná i pro laika. Nastala dlouhá polemika a zdůvodňování jednotlivých stran, proč je ten či onen typ šarplanince správný.

Šarplanincův původ je tedy po rozpadu Jugoslávie přisuzován Makedonii.
Makedonci považují šarplanince za své „národní stříbro“ - je to jejich národní pes, kterému je prokazována patřičná úcta.
Vyobrazují ho například na svých známkách na pohlednice a také na minci – Makedonský denár.

 


U nás se jedná o nepříliš rozšířené a známé plemeno. V současné době sice nejsou šarplaninci v naší republice vysloveně vzácní, ale řadí se k málopočetným plemenům.

------
Zdroj:
Ifauna.cz
Balkan kinology
a moje soukromé poznatky